Magdalena Šipka: rozhovor z rezidence

Říjen 2021 jste strávila v rámci autorské rezidence v Lipsku, partnerském městě moravské metropole Brna – na který okamžik svého pobytu vzpomínáte nejraději?

Z měsíčního pobytu jsem si neodnesla jen jeden specifický zážitek. Spíš to byla celá mozaika zkušeností, setkání s novým městem, zemí, kterou jsem už znala z dřívějška, ale teď jí poznávala nově. Užívala jsem si jízdy na kole okolo nedalekých jezer, upravenou cyklostezku do Halle, příjemnou obsluhu všude. Cítila jsem se víc v kontaktu s přírodou než v Praze. Vnímala jsem celkově Lipsko jako udržitelnější město – ať už po ekologické nebo sociální stránce. Pamatuji si na procházku parkem Kláry Zetkin, kdy mi místní literátka říkala, že všechny věci, které na Lipsku obdivuji – například blízkost přírody, město přizpůsobené pohybu na kole nebo pěšky, dostupnější udržitelné jídlo nebo oblečení – vnímají místní spíš jako něco nedostatečného, jako určitou výmluvu. Určitý posun v něčem, co bych patrně nazvala více propojená společnost, mě přesto na chvíli přesvědčil o tom, že určitá změna je možná. Naplňoval mě pocit naděje na posuny ve společnosti směrem k větší demokratičnosti. Nejsilněji a poprvé jsem tuto naději cítila při oslavách začátku pádu železné opony, které se v městě na začátku října konaly.

 

Měsíc věnovaný pouze psaní je jedinečnou příležitostí. Během pobytu v Lipsku jste pracovala na svém novém románu. Dokázalo vás město v tomto procesu inspirovat?

Město mě samozřejmě inspirovalo. Pobyt o samotě ve mně celkově probouzí větší schopnost vnímat okolí. Otevírají se mi smysly, které jsou jinak vším pracovním i mezilidským shonem uspané. Víc jsem si všímala lidí, kteří kolem mě procházeli, jiné architektury, musela jsem si díky jazykové bariéře dávat víc pozor na to, co říkám a jak celkově s lidmi komunikuji. S městem, jeho ulicemi, stromy, lidmi – s těmi všemi jsem se pomocí otevřených smyslů snažila navázat dialog. Začal a moc doufám, že v něm ještě budu moct pokračovat.

 

V jednom rozhovoru jste uvedla, že rezidenční pobyt může pomoci načerpat energii a novou sílu. Jak jste prožívala dobu bezprostředně po návratu z Lipska?

Naštěstí jsem bezprostředně po příjezdu kromě nástupu do práce měla naplánovaný ještě pobyt s mojí matkou v Poděbradech. Společně jsem se vracely k ženám v naší rodové linii, procházely jsme staré fotografie, deníky mojí babičky, vyprávěly si. Myslela jsem na svoji pratetu, která adoptovala v polovině dvacátého století dítě z dětského domova, ale pak ji zemřel manžel a zůstala sama. Na moji prapratetu, která se jako jedna z prvních nechala rozvést. Na moje praprapratety, které jako pět sester zůstaly samy, jelikož mnoho mužů z jejich generace zemřelo ve světových válkách. Později pak přišly o rodinný majetek a staraly se o moji matku a její sourozence. Mezi pěti sestrami měly rozdělené různé role. Františce se třeba říkalo Pepa a starala se především o záležitosti, které bychom označili za mužské. Historie je nám někdy překládána jako nějaká jedna hlavní neměnná tradice, ve které věci fungují určitým jasným způsobem. Když se ale podíváme blíže do minulosti – i své vlastní rodiny, někdy se nám objeví nečekaná pestrost a nepředvídatelnost života.

Přechod pro mě tak nebyl tak prudký. Zůstala jsem v příbězích. V Čechách je jistě také mnoho klidných míst vyzývajících k obdivování a odpočinku. Někdy se stačí jen otevřít.

 

Co pro vás a vaši práci znamená mezikulturní výměna? Které podobnosti nebo rozdíly mezi dvěma sousedními zeměmi, Německem a Českou republikou, se vám podařilo do své práce obzvlášť vtělit?

Německo pro mě jako pro mladou aktivistku bylo ze začátku zemí snů. Vnímala jsem tu spoustu radikálních myšlenek, které v Čechách tak rozšířené nejsou. Později jsem začala poznávat také další jeho zákoutí, jiné části společnosti, určitou schopnost aplikovat pravidla a trvat na jejich dodržování. Když si vzpomenu na heslo z doby uprchlické krize, tak Němci jsou prostě zvyklí „to zvládnout“. Samozřejmě, že i zde jsou sociální problémy, velmi podobné těm našim, jen většinou v o stupeň menší míře. Zároveň jsme na sobě určitým způsobem závislí. Mnoho Čechů a Češek pracuje v Německu, za lepší mzdy, ale někdy zde cizinci vykonávají i velmi náročnou práci a nemají přitom ani zákonem přiznanou mzdu. Německá solidární společnost je z velké části také založená na určité ekonomické převaze nad zbytkem světa.

Za dobu svého pobytu jsem zkoumala hlavně posun v německé veřejné debatě o různých typech vztahů. Hlavně o polyamorii, kterou se dlouhodobě zabývám, taky ji žiju a sleduji určité posuny v náhledu na tuto praxi ve společnosti. To se patrně v mém díle odrazí, protože prostě nedokážu nepsat o vztazích a o lásce. Na celkovou analýzu společnosti si asi troufnu až po čtyřicítce.

 

Nový rok teprve nedávno začal – s jakými projekty chcete v roce 2022 pokročit a pomohla vám v tom tvůrčí rezidence v Lipsku?

V posledních letech se znovu učím psát prózu. Klíč k tomuto posunu mi poskytla Audre Lorde, která ve svých esejích, které nedávno vydalo v češtině nakladatelství Tranzit popisuje poezii jako určitou nejsnáze dosažitelnou formu. Básně lze skutečně psát po cestě metrem do mobilu, o hodinách na kraje sešitů nebo učebnic. Je to forma přístupná i prekarizované třídě, vysokoškolačkám pracujícím do noci po barech. Díky podpoře prostřednictvím stipendií jsem schopná psát prózu, která se musí víc vysedět, naplánovat, rozepsat. V Lipsku jsem začala psát první klasickou prózu, která snad bude mým druhým románem, ten první se potácí stále někde na hranici poezie, esejistiky, deníkových záznamů. Deníkové záznamy jsem ale v Lipsku psala také. A dotýkala se zelené spirituality, o které plánuji v tomto roce také psát obšírněji.

 

Rozhovor s autorkou Magdalenou Šipkou vedla Theresa Clauberg.

 

Foto: Ondřej Lipár